Pan Prosek vyšel ven, obešel stavení dokola – a tu hle, stará hruška, co svými letorostmi po tolik let střechu přikrývala, byla od blesku roztříštěna. Polovice jí ležela na střeše, polovice schýlena byla k zemi. Nerodila již mnoho let ta stará planá hruška, ovoce její nebylo valné, ale měli ji rádi, poněvadž střechu od jara do zimy zelenem krášlila. Na polích nadělal liják také škody, ale přece si lidé ještě libovali, že není tak zle, hůř že by bylo, kdyby kroupy byly padaly. Odpoledne již zase cestičky vysýchaly, pan otec šel k stavidlu jak obyčejně v pantoflích, babička ho potkala, jdouc do zámku. Povídal jí, že mu liják škody trochu nadělal na ovoci, dal babičce šňup-nout, zeptal se jí, kam jde, a když slyšel, že do dvora, šel svou cestou a babička také svou.
Pan Leopold musel dostat rozkaz, aby babičku ke kněžně dovedl, až přijde, poněvadž jí hned bez všelijakých rozpaků a roztahů, sotva se v předsíni ukázala, dvéře otevřel do
malého salónu, kde kněžna seděla. Kněžna byla samotná. Pobídla babičku, aby se vedle ní posadila, a babička zpole-hounku sedala.
„Tvoje prostosrdečnost a upřímnost je mi velice milá; věřím v ni s celou důvěrou a myslím, že mi upřímně řekneš, oč se tě tázat budu,“ začala kněžna. – „Jakpak jinak, milostivá paní, jen se ptejte,“ řekla babička, nemohsi si pomyslit, co by kněžna od ní vědět chtěla. – „Tys včera řekla: až slečna do svého kraje přijde a uvidí, co srdci milo, že jí tváře zrůžoví. Položilas na ta slova důraz takový, že mi bylo nápadno. Mýlila jsem se, či jsi to zúmyslně řekla?“ Kněžna takto mluvíc bystře na stařenu hleděla. Babičku to nezmátlo. Chvilku přemýšlela, pak řekla upřímně: „Schválně jsem tak pověděla; co mi na mysli leželo, padlo mina jazyk; chtěla jsem milostivé paní něco napovědít. Někdy bývá slovo v čas a k místu prospěšné,“ odpověděla
babička. – „Řekla ti to komtesa?“ pátrala kněžna. – „Bože chraň; milostslečinka není z těch, jak vidím, kteří slze na ulici nosí, ale kdo sám zkusil, rozumí. Nedá se vždy utajit, co člověkem hýbe, já se dovtípila sama.“ „Čeho jsi se dovtípila, cos slyšela? Pověz mi to, není to zvědavost, ale péče o moje dítě, které miluju jako vlastní, co mne donucuje vědět to,“ úzkostně pravila kněžna. – „Mohu to říci, co jsem slyšela, není to nic zlého, ani jsem se na smlčenízapánbovatnemusela,“ řekla stařenka a povídala, co slyšela o zasnoubení a nemoci kom-tesy. „ Myšlenka přivádí myšlenku,“ dokládala; „nač se člověk zdaleka dívá, přijde jinak než zblízka, a co hlava, to rozum. Tak, milostivá paní, i mně přišlo na mysl, že by snad milost-slečna toho pana hraběte nerada si brala, snad jen z povolnosti k milostvé paní. Včera pozorovala jsem milost-slečnu, byla bych plakala nad ní; dívaly jsme se na ty pěkné obrazy, co malovala je to ku podivu -, a tu mi přišel do ruky obrázek, který, jak milostslečna pověděla, učitel její maloval a jí dal. Ptala jsem se, zdali ten hezký pán on sám – starý člověk jako dítě všecko rád ví -, zarděla se jako růže, vstala, neřekla tak ani tak, ale oči se jí zalily. Však mi toho dost bylo, a milostivá paní nejlépe bude vědět, jestli měla stará babička pravdu.“ – Kněžna vstala, přecházela po pokoji a jako sama sobě povídala: „Nepozorovala jsem ničeho, vždy veselá, povolná. Nikdy o něm nemluvila.“ – „Inu,“ ozvala se babička na toto hlasité myšlení, „každá nátura jiná.. Některý člověk nebyl by šťasten, kdyby každou radost, každou žalost nemohl světu na odiv postavit; jiný nosí ji za ňadry po celičký život a vezme ji s sebou do hrobu. Těžko získat takové lidi, avšak láska lásku rodí. Mně přichází to s lidmi jako s těmi bylinkami. Pro některou nemusím daleko jít, všude ji najdu, na každé louce, na každé mezi. Pro některou musím do stínu lesa,