Sultán a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají; v tu dobu ona nebývá venku, ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v parách za ní Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. „O něčem se jim zdá,“ povídala si a šla dál. – Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojánských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? – Pod strání nad loukou vznáší se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných, stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jejich divý tanec při svitu měsíce? – Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,“
povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy – byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí -, ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade.
Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu -toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, Ze věneček daleko přes jabloň přelítl a tudy nebyla cáká, že se s Jiřím brzy shledá. – V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolne ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“ – Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.
Děti vyhlížely z oken, kdy rodiče přijedou; byli v městečku v kostele. Otec dal ten den na mši svatou a babička dala ten den na modlení za všecky Jany svého rodu, počítajíc od koli-
kátého kolena. Krásný věnec, přání, dary – všecko leželo na stole přichystáno; Barunka vyslýchala jednoho i druhého, ale samým chvatem vynechalo se tu slůvko a tam slůvko a musela začílt znova. Babička měla díla plné ruce, ale chvilkami otevřela dvéře, nahlídla do pokoje a s napomenutím: „Budte hodné, nic tu nevyvádějte!“ zase odešla.
Právě šla babička nařezat čerstvé petržele do zahrádky, tu běží Kristla po stráni, nesouc něco v šátku zabaleného. „Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravuje s tváří veselou, zářící, že se babička na ni až zakoukala. – „Tyť vypadáš, děvče, jako bys na růžích se byla vyspala,“ povídají babička, usmívajíc se. – „Uhodla jste, babičko, moje podhlavničkyjsou samý květ,“ odpověděla Kristla. – „Ty čtverácko, nechceš rozumět, ale nechť je tak nebo tak, jen když bude dobře, viď, holka?“ -„To to, babičko,“ přisvědčila Kristla, ale dovtípíc se smyslu babiččiných slov, trochu se zarděla. – „Copak to neseš?“ -„Nesu vázaného Jeníkovi; vždy se mu líbí naši rousní holubi, přinesla jsem mu pár mladých, ať si je hledí!“ – „Ale což sis dělala škodu, vždyť ono to nemuselo být,“ mínila babička. -„Rádo se stalo, babičko; já mám děti ráda a děti mají zase z takových věcí radost, tedy jim ji nechme. Ale mně se všecko zdá, že jsem vám nepověděla, co se na včerejšek v noci u nás dělo.“ – „Včera bylo u nás jako na pražském mostě, nepřišly jsme ani k řeči, ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánu. Tedy povídej, ale musíš vzít z každého verše slovo, čekám naše už z kostela a hosté budou tu co nevidět,“ pobízela babička Kristlu. – „Tak si pomyslete, on ten obejda, ten Talián, přicházel k nám každý den na pivo – to by nebylo zle, hospoda je pro každého člověka -, ale ne aby jako pořádný člověk za stolem seděl, vysmejčil jako pometlo celý dvorek, i do kravína vlezl, zkrátka, kam se já vrtla, tam byl v patách.
Tatík se na to mračil, ale znáte ho, je dobrý člověk, nerad ublíží kuřeti a nerad si také hosty odrazí, zvlášť zámecké. Spolehl se tedy na mne; já ho několikrát zhruba odbyla, ale on, jako bych mu nejpěkněji řekla, a vím,že rozumí česky, třebas i mluvit neuměl. Vedl ustavičně jen svou:, Esky olka, mám rád‘, ruce přede mnou spínal, ba i klekl.“ – „To je kůže!“ povídala babička. – „I to máte tak, babičko, ti páni, ti vám toho nahamoní, až vás uši brní; kam by člověk přišel, aby jim to věřil, takové řeči se mi v hlavě ani neomží. Ale ten Talián mne domrzel. Předevčírem byly jsme na louce hrabat, tu se tam namátl Míla (babička se tomu namátnutí usmála), mluvili jsme všelicos, řekla jsem mu taky, jaký to máme s tím Taliánem kříž. – ,No, jen to nech, však já se postarám, aby k vám nešel.‘- ,Ale abyste tatíka nerozhněvali,‘ povídám, neboťjá znám žernovské hochy, to jsou prošívané podšívky.- Večer přijde milý Talián zase; ale za malou chvilku přihrnuli se hoši, byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš – znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Já měla radost, když přišli, jako by mi na nové šaty někdo dal. Běžím s chutí nalívala každému jsem připila. Talián se zamračil zle; jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něčeho nedal. Hoši sedli za stůl a začali hrát v karty, ale to jen naoko, přitom se ustavičně Taliánovi pošklebovali. Vítkovic povídá: .Koukejte se na něho, vyhlíží jako sůva z nudlí!‘- Tomeš zas na to: ,Já se ustavičně na něho dívám, brzo-li si neukousne zlostí nos. Mnoho práce by mu to nedalo, sahá mu beztoho až na bradu!‘ Tak vám to šlo; Talián všecky barvy přeměňoval zlostí, ale ani necekl. Konečně přece hodil peníze na stůl, nechal pivo stát a bez pozdravení odešel. Já udělala za ním kříž, hoši ale povídali: ,Kdyby nás byl mohl pohledem probodnout, bylo by po nás.‘ Když odešel, šla jsem po svých; to
víte, co máma postonává, na mně se všecko zavírá i otvírá. Hoši také odešli. – Už bylo snad po desáté, když jsem šla do komorv spát. Začnu se svlékat, tu na okénko: ťuk, ťuk, ťuk. Myslím si, to je zajisté Míla, snad si něco zapomněl; on vždy něco zapomene, já mu říkám, že jednou hlavu u nás nechá!“ -„Už se stalo,“ přikývla babička na dosvědčenou. – „Přehodím si šátek,“ pokračovala Kristla s usmáním, „a jdu rychle okno otevřít; a hádejte, kdo to byl? – Talián l Bouchnu oknem a leknutím jsem si uplivla! On mne vám začne prošita mluvit, a ví, že mu nic nerozumím, pak mi podával zlaté prsteny z prstů. Já se vám dopálila, vezmu džbán s vodou, jdu k oknu a povídám:,Jdi odtud, ty pozitúro, a hledej si frejů tam u vás, ne zde, sice tu vodu na tebe vychrstnu!‘ Trochu ucouvl od okna, ale vtom vyskočili z křoví hoši, popadli ho do hrsti a ústa mu zacpali, aby nemohl křičet.,Počkej, Taliáne talián-skej, teď ti dám co proto,’ozval se Míla. Já ale prosila Mílu, aby ho nebili, a zavřela jsem okno – vlastně jen přivřela, nedalo mi to, abych se nepodívala, co s ním budou dělat. – ,No Mílo, co s ním? Chlapíka je kde nic tu nic a srdce zaječí, třese to ním, jako by měl klepavku.‘- ,Vyšlehejme mu žehavkama,‘ navrhl jeden. – .Namažme ho kolomazí,‘ druhý. -,Nic to,‘ rozhodl Míla. ,Tomši, ty ho drž, a vy, hoši, pojďte se mnou.‘ – Odběhli. Za malou chvilku se vrátili, přinesli tyčku a kolomaznici. ,Hoši, zujte mu botky a vykasejte nohavice,‘ poroučel Míla. Hoši hned poslechli; když je začal kopat, chlácholili ho jako zlého koníka:,Hanou, malý, hanou!‘ – .Nedostaneš podkůvky, neboj se,‘ povídal mu Míla; jen ti nožky namažem, aby se ti běželo lip domů!‘ – .Alespoň načichneš zdravou vůní,‘ smál se Tomeš; .beztoho smrdíš tou voninou, jak by facky dával.‘ Když mu namazali nohy, jako by botky měl, položili mu tyčku na plece, ruce mu roztáhli a přivázali ho na ni jako na kříž.
Talián chtěl křičet, ale Tomeš položil mu dlaň na ústa a držel ho jako v skřipci. .Takovým lenochům, jako tys,‘ povídal, .neškodí hnáty trochu natáhnout, beztoho se ti žíly zkrátí.‘- .Hoši,’poroučel zase Míla, ,svažte mu botky, hoďte mu je přes rameno a vyvedem ho na silnici; ať ječná, odkud přišel‘ – .Počkejte, dáme mu kytku za knoflík, aby přece viděli, že jde od holky‘ řekl Vítkovic, utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu to na frak. – ,Tak, teď to máš, jsi celý pěkný, můžeš jít s dary!’smál se Míla; vzali ho s Tomšem pod paždí a šourem ho vyvedli tiše ze sadu. Za chvilku přišel Míla ještě k okénku, povídal, jakou měl chlapík zlost a jaks bidlem utíkal. ,Alejakjsteho vyčíhali?’ptám se Míly- ,lnu,‘ povídá, já ti chtěl dát dobrou noc, řekl jsem tedy hochům, aby na mne posečkali ve mlýně, sám jsem stál v sadě. Tu vidím přes stráň dolů někoho se plížit jako zloděje a krást se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce vyjdu ze sadu a pro hochy. Tak se nám to dobře podařilo. Mně se zdá, že se bude pást vícekrát sem přijít.‘-Včera jsem se té pozitúře celý den smála, ale večer byl u nás ponocný Kohoutek, on je u nás každý den, rád si zavdá a pak, co ví, to vykokrhá. Ten nám začal vypravovat, jak přišel Talián v noci domů. ,To byly nějaké šelmy, ti ho zdělali,‘ povídá a začal ho popisovat až hrůza; to víte, že udělal z komára velblouda. Psi se prý na něho sápali, jaký byl hrozný, – a žena měla prý do rána co drhnout, aby mu kolomaz smyla. Dal jim stříbrný tolar, aby nic neříkali v zámku, a zaříkal se prý strašně, že se těm chlapům pomstí. Já se teď bojím o Mílu; povídá se, že jsou ti Taliáni zlí lidé. A ještě řo povídal Kohoutek tátovi, že chodí Talián k Mariánce správcovic a že si myslejí staří, když ho má paní kněžna ráda, že mu dá dobrou službu na panství a pak že by si mohl dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla chce do dvoru se dát za pacholka na rok, aby nemusel být vojá-
kem; to víte, jakto chodí, když by Talián ale na něho přištíval, správec ho nevezme a bude v bryndě. To jsem si všecko rozmyslila a už mne to nic netěší, co ti hoši vyvedli; – dnešní sen mne ovšem zase potěšil, ale což je to plátno! Co vy tomu říkáte, babičko?“ – „Moudré to nebylo od těch hochů, ale dejme chase rozum, dokonce když se do toho láska vplete. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“ – „Copak, babičko?“ – „Inu snad bys nechtěla, abych se pustila do rozprávky; až při příležitosti povím ti to. Beztoho jsme se zapomněly a zdá se mi, že slyším dusot koňů; to jsou už naši. Pojďme! Já si to musím všecko rozmyslit, cos mi řekla, snad budu vědět pak nějaké rady,“ doložila babička vcházejíc přes práh.