„Podívejte se, slunce je na sklonku a zachází v šarlatu, bude zítra pršet;“ obrátíc se pak k horám dodala: „A Sněžka má čepec.“ – „Chudák pan Beyer, ten zase vystojí, když musí chodit do lesa,“ útrpně řekl Vilím, vzpomena si na krkonošského myslivce. – „Každý stav má své obtíže, a kdo si jaký zvolí, musí už snášet zlé s dobrým, kdyby tu i o krk šlo,“ řekla babička. -„Já budu přece myslivcem a půjdu k panu Beyerovi vesele,“ řekl Jan, a pustě do povětří draka, hnal se z vrchu dolů a Vilím za ním, neboť se ozývalo sezvánění stáda, jež kravař z louky domů hnal, a děti měly radost z těch krásných krav, zvláště z těch, i co šly vpředu stáda a na červených kožených obojkách mosazné zvonce nesly, které měly každý jiný hlas. Však to bylo na nich vidět, že tomu vyznamenání rozumějí; pyšně hlavami pohazovaly ze strany na stranu a rozhoupané zvonky si mile přizvukovaly. Adélka vidouc je jít, hned si začala notovat: „Hou a hou, krávy jdou, nesou mléko s smetanou,“ a táhla babičku z vrchu; babička ale ohlížela se po Barunce, která stála ještě na vrchu. Ona se byla zahleděla na oblohu, na níž se tvořily blíže západu ty nejkrásnější obrazy. Tu vystupují na světlé půdě tmavé hory v ohromných rysech podivných forem, tu dlouhé hřbety lesů, tu malé vrchy, na nich hrady a kostel íčky; tu na rovině zdvihají se štíhlé sloupy a oblouky bran
jako řecké stavby, západu pak rudá zář lemována je zlatými hieroglyfy a arabeskami. A ty hory, lesy i hrady se rozcházejí a podivnější ještě formy se na jich místě tvoří. Děvčeti se to tak líbí, že volá babičku nahoru, babičce se ale nechce ještě jednou na vrch, l praví, že nemá již mladé nohy, a děvče musí sejít k ostatním.
O Všech svatých ráno šly děti babičce jak obyčejně naproti a povídaly si po cestě:
„Dnes nám přinese babička z kostela svíčičky.“ A přinesla babička svíčičky. „Když nemůžem jít na hřbitov obětovat za dušičky, rozsvítíme je doma,“ pravila. Tak slavila každý rok slavnost za zemřelé s dětmi jen v domácnosti. Na Dušičky u večer přilepila rozžaté svíčičky po stole, při každé jmenujíc dušičku, za kterou ji rozsvěcuje. Ke konci přilepila několik ještě beze jména řkouc: „Ty ať hoří za ty, na něž nikdo nepamatuje.“ – „Babičko, já také jednu rozsvítím za tu nešťastnou svatbu v Hertinském lese.“ – „Rozsvěť, rozsvěť, děvečko, modlitba naše bude jim snad milá.“ Rozžala se ještě jedna, babička přiklekla s dětmi ke stolu a modlily se, dokud svíčky hořely. „Světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji,“ dokončovala babička modlení, děti pak musely říci „amen.“
Za týden po Dušičkách, když babička děti budila, oznamovala jim, že přijel svatý Martin na bílém koni. Děti rychle vyskočily z postelí, běžely k oknu – a hle, všude bílo. Na stráni o zeleném listu ani památky, ani na vrbách u řeky, na olších u potoka. V lese jedině zelenaly se jedle a smrky, ale větve jejich byly pod tíží sněhu dolů shýbené. Na jeřábu, který stál blíže stavení a na němž viselo několik zmrzlých stručků, seděla vrána a drůbež na dvoře stála tiše a dívala se s podivením na tu novotu. Jen vrabci skákali vesele po záspí, sbírajíce ještě, co byly slepice ležet nechaly. Kočka vracejíc se z lovu
oklepávala při každém kroku tlapky a rychle pospíchala na pícku. Psi ale, zarousaní po kolena, vesele se proháněli ve sněhu.
