ĚŠČŘŽÝÁÍÉÚŮÓŇĎŤ ěščřžýáíéúůóňďť
Druhý den před polednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.
„Ať se mi slušně chováte,“ přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; „ať mi v zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte.“
„Vždyť my to nějak spravíme,“ ujišťovala babička.
Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánku hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paždí nesla si plachetku s sebou.
„Nač máte plachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno,“ mínila paní Prošková.
„Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla,“ řekla babička.
Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.
„Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adélku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu,“ rozkazovala babička, berouc Adélku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala. V sadě skákala Černá, Adelčina to slepice, jedna z těch čtyř, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adélce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.
„Jdi si k mamince, Černá, já jsem ti tam nechala žemli, já jdu k paní kněžně,“ volala Adélka na slípku; ta ale jako by nerozuměla, hnala se úprkem k ní a chtěla ji zobákem tahat za šaty.
Decorative Quilling.pdf by Susanna Ronchi on Scribd