Jaká to krása v městečku! Na domkách ratolesti, pod celým podloubím okolo náměstí jako v háji. Po silnici i po všech cestách nastláno zeleného rákosí. Na čtyřech stranách náměstí oltáře, jeden krásnější než druhý. Uprostřed, kde statue sv. Jana Nepomuckého, pod zelenými lípami, uchystán moždíř, okolo něhož houf výrostků stojí. „Z toho budou střílet!“ ukazuje pan Prosek dětem. – „Ale já se budu lekat!“ starala se Adélka. – „I copak bysi se lekala, to bouchne jen asi tak,
jako když spadne z police hrnec,“ těšila ji Mančinka. Takové rány slýchala Adélka doma začasté, to ji tedy upokojilo.
U velkého domu, na němž visel štít s bílým Ivem a velký hrozen, zůstal kočár stát.
Na prahu ukázal se pan kmotr Staničky, smekaje s vlídným pozdravem aksamitovou čepičku s dlouhým třapcem. Paní kmotra v stříbrném čepci a v krátkém hedbávném kabátku neméně vlídně na příchozí se usmívala, a když se malá Hela chtěla za ní schovávat, vzala ji za ruku, Adélku za druhou, postavila je podle sebe pravíc: „No, tak se pak okažte, jak vám to přísluší!“ – „Jako dvojčátka,“ usoudila babička. Děvčátka po očku na sebe koukly, pak ale zase stydlivě hlavy sklopily. Pan Staničky vzal pana Proška pod paždí, a obrátě se do stavení, pobízel ostatní, aby šli dále. „Než začne procesí, povíme si něco při sklenici vína,“ doložil vesele. Paní Prošková šla, babička ale zůstala s dětmi venku, řkouc paním: „Vy máte vždy dost času, když jdete při panstvu, já bych se ale mezi lidem do kostela později nedotlačila. Zůstanu tu při dětech.“ Zůstala s nimi stát na prahu. Zanedlouho otočili okolo rohu z ulice dva chlapci v červených kamizolkách, za nimi zase, a dva a dva, a Jan vykřikl: „Už jdou!“ – „Adélko a ty, Helenko,“ napomínala babička, „až půjdete procesím, dávejte také pozor na cestu, abyste neupadly. Barunko, ty se po nich ohlídni. Vy, chlapci, jděte slušně, abyste neudělali neštěstí se světly. A také se v kostele a u oltářů modlete, aby měl Pánbůh z vás radost!“ Mezi tímto napomenutím došel u se školními dětmi. – „Pozdrav Pánbůh, pane učiteli; přivedla jsem vám ještě trochu chasy, mějte už s těmi malými strpení!“ oslovila babička starého učitele. – „I vždyť je dobře, paní babičko, mám to tu, jak stádo běží, velké malé,“ smál se učitel, řadě chlapce l chlapcům, děvčata k děvčatům.
Babička zůstala v kostele u dveří mezi starými sousedkami, děti seřadily se okolo oltáře. Potřetí začalo se zvonit, lid hrnul se do kostela, kostelník přinesl chlapcům sedláčkům rozžaté třínožky, malý zvonek zazněl, knězi vstoupili k oltáři -začala mše. Holčinky sepjaly ruce a dívaly se dlouho upřeně na oltář; když se ale dost vynadívaly, zatočily hlavy vlevo vpravo, a tu setkaly se zraky jejich s líbeznou tváří komtesy, která seděla v oratoriu. Musely se na ni usmát, jakpak jinak. Ale za komtesou seděla matka a tam stál a ten děvčatům přísně pokynul, aby obrátily se k oltáři. Adélka tomu nerozuměla, ona se také na tatínka smála, až ji Barunka potáhla za šaty a šeptala. „Dívej se na oltář!“
